Happy endings #1 (Aliss)

Tak jsem se rozhodla, že taky něco vytvořím :D Nevím, jestli to víte, ale jsem adminka na facebookové stránce Rudá jako rubín, modrá jako safír a zelená jako smaragd. No a jestli jo, měli jste šanci si všimnout jedné moji takové povídky na téma šťastný konec. Psala jsem o Charlotte (nemám ji moc ráda, ale každý potřebuje šťastný konec). Tenkrát mě to bavilo a tak jsem se rozhodla to psát tady. Vždycky si vyberu jednu postavu z jakékoli knihy, u které se žádný šťastný konec nepsal a sama ho vytvořím. Dokonce jsem si vytvořila i obrázek :D



Pokud se chcete taky zapojit, tak můžete :) Pak mi kdyžtak dejte do komentářů odkaz na Váš článek :)


I pro tentokrát si vyberu postavu ze série Drahokamy a to našeho milého a všemi milovaného Xemeriuse.

Jen tak si poletoval vzduchem v temných chodbách templu. Zrovna teď měla Gwen rande s Gideonem a zelenou pohovkou. V minulosti. Tudíž neměl šanci jim do toho kecat. Jaká škoda... Tak se rozhodl, že se trochu podívá do chodeb, které ještě neprozkoumal. Ano, znělo to šíleně, Xemerius už byl přece všude, no ne? Ale nebyl. Vždycky si to myslel, jenže myslel špatně. Pokaždé se najdou nějaké chodbičky, které ještě neprozkoumal. Jako třeba ta, ve které se právě nacházel.
    Už bych měl radši zmizet, než se ztratím, pomyslel si. A tak začal stoupat vzhůru. Pomalu, ale jistě se vznášel do nejvyšších pater. Když se zastavil v dračím sálu, zjistil, že Gwen ještě nedorazila z elapsování. Seděl tam Falk a o něčem diskutoval s panem Georgem. Muselo to být opravdu něco nudného, jelikož Xemerius zívl a vzlétl ještě výš. Na střechu.
    Poslední dobou tam létá často. Rozhlíží se po nějakém duchovi, kterého by mohl spořádat. Tentokrát tam ale nenarazil na žádného ducha. Narazil na démona. Konkrétně chrličku. Moc pěknou. Jen tak si tam plachtila vzduchem, Xemeriusovi nevěnovala jediný pohled. Zato náš chrliček na ni civěl pěkně z otevřenou pusou dokořán. Sad jako by to byla osudová láska? Rychle pusu zavřel a pomalu se blížil k démonce. Snad ji nechce oslovit?
  Taky že ne. Pardon, asi jsem nějak přehlédla toho ducha holuba, který poletoval před chrličkou a na kterého se Xemerius se slinami u pusy vrhl. Spořádal o opravdu rychle. Za vteřinu už tam poletovaly jen holubí pírka.
    To je prostě Xemerius. Stačí mu jeden holub a už je šťastný jako blecha. Každé pírko mu rozšíří ten jeho rošťácký úsměv.

Snad se Vám to líbilo, tentokrát se nemůžu vymluvit, že to dělám prvně...